Národ blbců

neděle 6. prosinec 2009 16:07

Národ blbců Češi určitě nejsou, nicméně vypadá to tak v očích zahraniční veřejnosti a v mezinárodním měřítku. A bude to tak vypadat potud, pokud bude v Čechách panovat korupce. Korupce je totiž systém sloužící k tomu, aby se blbci dostali všude k vlivu či přímo k moci. Vždyť ten, kdo něco umí, by pokládal za ztrátu vlastní důstojnosti snažit se někde pokoutně získat výhody bez toho, že by to bylo oprávněné a spravedlivé.

Představte si manželství se ženou, která vás podvádí a která odmítá mít s vámi pohlavní styk, poněvadž se vás štítí. Bude se vám život s ní líbit? Budete se dmout pýchou na ni? Budete chtít v takovém manželství pokračovat? Představte si běžce, který získá ve své disciplíně zlatou medaili díky tomu, že uběhl o jedno kolo méně. Může takový triumf někoho těšit? Snad se takový podvodník kochá tím, že získal peníze. Jistě, když nejde o nic jiného, pak se podvod vyplácí. Ovšem ve hře jsou přece ještě jiné věci. Třeba i jen to vážit si sebe sama či přímo být na vlastní výkon hrdý. Pouze ubohý lokaj má čest za nic a je ochoten prodat svou čest kdykoliv za cokoliv. Nemá ovšem úctu k sobě samému a díky tomu nemá úctu ani k jiným.

Místo úcty k sobě samému pak chová primitiv uspokojení z toho, že mu ostatní závidí či se ho dokonce bojí. Strach z boha nemá, poněvadž v něj nevěří, díky čemuž ho ani stud netrápí. Veškeré úvahy o morálce spočívající v porozumění bližnímu pokládá za skrupule a bez těchto skrupulí čili s ochotou obcházet všechna pravidla hrne pod sebe, co se dá.

A zde jsme pak u kořenů korupce samotné. Ke korupci dochází tehdy, když se kterýmkoliv způsobem obcházejí základní pravidla hry a když tudíž není před pravidly všeobecná rovnost. V anglosaském prostředí je tento předpoklad v důsledku dějinného vývoje hluboce zakořeněn a vysloužil si i zvláštní pojmenování 'fairness'; 'fairness' je něco, co znají lidé v tomto kulturním okruhu od dětství a čemu tamní filosofově věnují své klíčové práce.

Jinak tomu bylo u nás: my jsme se desítky roků ubírali komunistickou cestou a na ní jsme si vypěstovali pravý opak. Odmítání či lhostejnost k obecně sdíleným pravidlům či spíš rafinované postupy k jejich obcházení. Shrnout odkaz komunismu lze vlastně do jediného slova a tím je: korupce. Korupce je trestí komunismu a komunismu ji povýšil na princip státu a práva; všechny ostatní výklady komunismu jsou klamáním veřejnosti. Snad díky tomu se čestnost stala v současné společnosti skoro posměchem odkazujícím čestného člověka kamsi mezi naprosté trouby a hlupáky. Celá společnost tímto způsobem vytrvale pokračuje v komunistickém duchu dál a lhostejné je, zda někdo komunistickému režimu bez výhrad přisluhoval či zda se v tom či onom postavil proti němu. Ten, kdo se tenkrát komunismu vzpíral, vzpírá se nyní korupci alespoň tím, že se na ní nepodílí; pokud se někdo do korupce zapojí, setrvává na komunistických manýrách dosud.

Avšak je třeba připustit zde, že i před tím se čestnost příliš nenosila. Za okupace a nacistické vlády se našla vlastně jen skrovná část národa ochotná bít se za vznešené hodnoty, a když vynecháme předcházející lopotné pokusy o demokracii trvající pouhých dvacet roků, stojíme tváří v tvář třem stům roků, kdy denunciantství a lokajství ke katolické a habsburgské moci slavilo úžasné úspěchy.

Předcházející řádky tudíž ukazují na to, že korupcí není jen braní či dávání úplatků. Představa o tom, že postihem podsouvání obálek za urychlené vydání razítka na tom či onom úřadě korupci vyřešíme, spadá do říše pohádek. Základní potíž je totiž někde úplně jinde. Tou skutečně zhoubnou korupcí je například využívání a zneužívání informací ministerských či jiných úředníků pro nákup lukrativních pozemků, zadávání obřích státních zakázek bez transparentního výběrového řízení, laciná privatizace majetku všeho druhu od továren až po obytné domy pouze některým jedincům, léčení pacientů léky od firem hradících komfortní konference ošetřujícím lékařům, snadné udělování univerzitních titulů jednak politikům a jednak těm, kteří pak vydávají posudky ve státem vedených sporech a kteří jsou pověřeni vyšetřování kriminálních činů, krytí kriminálních skutků jistých osob z důvodů jejich politického zakotvení, přidělování grantů na výzkum kolegům a podobně.

Avšak korupce může mít též podobu intrikování či sprostého pletichaření proti těm, kteří nejsou pohodlní, vyvíjení politických tlaků na různé úředníky či novináře, prosté přihrávání kšeftů přátelům a příbuzným, zavazování si kohokoliv drahými dary či docela odpudivé vydírání jednotlivců jejich minulostí či současnými prohřešky.

Občas čteme, že korupci vyřeší minimální stát s omezeným přerozdělováním peněz. Avšak to je hluboký omyl. Mimochodem, což nebyl Enron firmou soukromou a Madoff naveskrz podnikatelem? Předpokladem korupce je obecně to, že zadavatel či vlastník a ten, kdo rozhoduje o čemkoliv, jsou různí lidé, když kontrola posledně jmenovaného chybí. Zde je to ve sféře soukromé či veřejné, je pak již lhostejné.

Když shrneme předcházející řádky, lze mít za to, že korupce je velmi rozmanitá a spočívá v popírání pravidel platných pro všechny. Může jít o to někomu proti pravidlům záměrně prospívat, ovšem lze i škodit. Hlavním důsledkem korupce je pak to, že horší vítězí nad lepšími a díky tomu celá společnost chřadne. Nejen že se k nám nehrnou z ciziny ti schopní; schopní od nás naopak odcházejí pryč. Co se s korupcí dá dělat?

Předně platí, že apelovat na morálku či moralizovat šejdíře žádný smysl nemá: všichni šejdíři se nám budou jen potutelně smát. Jde o to, že mravnost nelze ani vynutit a ani k ní nelze nikoho přimět pobídkami. Výhradním nástrojem k potírání korupce jsou přísné zákony a jejich důsledné dodržování, přičemž když se korupce dopustí ten, kdo ji má potírat, vyslouží si trest násobný. Zároveň je třeba zavést agenty nabízející úplatky všech podob a rovněž tak odmítnout postih novinářů potud, pokud odhalí a zveřejní něco, co závazná pravidla porušuje. Předpokladem ostatních svobod je svoboda slova, to tvrdil již Karel Havlíček Borovský.

Proti korupci se totiž lze bránit kontrolou a transparentností ve všech rovinách: každé tajnůstkaření je vodou na mlýn korupce a korupce se snaží skrývat všechno. První krok k potření korupce je tudíž připustit si to, že korupce vládne, když dalším krokem je odmítnout jakékoliv tajnosti. Je třeba všude zavést komise všude, kde to jen lze, s tím, že jejich jednání a hlavně důvody musí být veřejně přístupné.

Prastaré rytířské heslo radí: buď vždycky víc, než se zdáš být! Proti tomu heslem současného českého člověka je: vždycky vypadej na víc, než opravdu jsi! V USA mají ovšem psychiatři zvláštní pojmenování pro ty, kdo mají významné postavení a stále trpí strachem z toho, že veřejnost pozná jejich chybějící kompetentnost: imposter či fake syndrom. Psychiatři to tam ovšem v případě jednotlivců léčí. U nás to nejde, poněvadž takových psychiatrů máme málo. Či spíš: máme příliš mnoho pacientů takto postižených.

Pokusme se udělat něco s tím, abychom nebyli národem blbců a všem pro smích. Je to docela snadné.

Jan Payne

Jan Payne

Jan Payne

etika a politická i obecná filosofie

Jsem neurolog a filosof; filosofii jsem studoval před r. 1989 na bytových seminářích a po r. 1989 na FF i na ETF a na ETF jsem také habilitoval. Profesionálně se zabývám bioetikou coby univerzitní pedagog na 1. LF UK. Publikoval jsem řadu článků i knih: hlavními jsou

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora