Důvěry zbavená soudní moc a co s tím?

středa 18. listopad 2009 12:29

V české společnosti bují korupce a jediným účinným nástrojem k její eliminace je výkonná justice; justice je ovšem touto chorobou zasažená také. Jediné řešení je jednak zavést do soudnictví poroty a jednak soudce volit přímo.

Připomněli jsme si dvacáté výročí sametové revoluce a bilancovali jsme. To, k čemu jsme dospěli, ovšem není zrovna slavné. Ve srovnání s tím, co jsme zakoušeli za totalitních dob, je to sice skvělé, avšak ve srovnání s tím, co jsme čekali, je to žalostné. Některým vadí ohrožení národní identity a jiným kapitalismus vůbec, objevují se základní výhrady k politickému směřování jiných stran, lidé se bojí nezaměstnanosti i kriminality v ulicích.

Ale to, co opravdu nemuselo být a co ve svých důsledcích trápí většinu z nás, nese jméno korupce, korupce nejrůznějších podob, od obyčejných úplatků kvůli přijetí na školu a získání diplomu ve zrychleném režimu či získání státní zakázky, odměňování lékařů farmaceutickými giganty za to, že předepisují jejich léky, přes odpouštění různých dluhů a zvýhodněné nakupování pozemků či akcií díky informacím z vládních kruhů, až po získávání voličů na základě slibů rozdávání z peněz daňových poplatníků (dokonce před očima kamer a bez znepokojení veřejností).

Co s tím? Již Karel Havlíček Borovský tvrdil, že svoboda slova je počátkem svobod ostatních, přičemž ovšem v tomto směru jsme na tom docela dobře. Máme štěstí v tom, že je zde řada výborných investigativních novinářů, kteří na tyto zvrácenosti i poukazují a jejichž reportáže dokonce vysílají veřejnoprávní media v hlavních vysílacích časech. Ale pak se nestane nic. Všechno se zadrhne na české justici - justice je, zdá se, na tom ještě hůř než všechny ostatní oblasti. Dokonce soudce Vojtěch Cepl jun. dospěl k tomu, že užívání výrazu 'justiční mafie' má svůj raison d'etre čili je u nás namístě.

V jedné proslulé písni zpívá John Fogerty (Creedence Clearwater Revival) o tom, že potřebujeme nějakého pistolníka k tomu, aby zkrotil zhůvěřilou společnost. Kde ho vzít? Tou poslední institucí zachraňující zdraví každého státu je soudní moc. Když ta selže, zhroutí se všechno. V atmosféře důrazu na tržní síly je třeba zdůraznit zde: i kdyby kapitalismus vládl všude, jedna oblast musí zůstat mimo jeho hranice, totiž justice: justice přece nesmí rozhodovat podle toho, kolik kdo zaplatí. Odměňování podle povahy rozsudku je korupce v exemplární podobě.

Nynější situace je již taková, že justice ztratila téměř veškerou důvěru. Důvěra je ovšem základem pro všechno ostatní: dokonce i nejzarputilejší cynik musí připustit, že na důvěře se dohodnout nelze, poněvadž každá taková dohoda předpokládá důvěru všech ostatních stran.

Dala by se rozvinout diskuse o křenech tohoto stavu naší společnosti a byla by ta diskuse hodně dlouhá. Ale jsa lékařem pokládám za významnější terapii bez toho, že se napřed rozpoznají všechny příčiny choroby; ono to totiž někdy ani nejde. Prvním krokem pak musí být důvěra v soudce a soudní moc, na které je třeba začít ihned pracovat. Avšak kde ji vzít?

Část soudců studovala právnickou fakultu v minulé době, kdy byli vybíráni vesměs podle kádrového profilu a kdy mnozí pak dokonce sloužili komunistické straně, když titul JUDr dostávali například i někteří absolventi komunistického policejního učiliště. Jiná část, ta čerstvější, získala diplom na některé právnické fakultě v současné době, kdy přijímačky na ni se obcházely díky úplatkům (prokazatelně PF UK) a kdy plzeňská právnická fakulta dokonce vytvořila systém udělování turbotitulů turbostudentům či že tolerovala plagiáty prací všech stupňů. Za těchto okolností se soudům prostě důvěřovat nedá.

Ještě poznámku k důvěře: důvěru a její opak nejsou symetrické povahy. Zatímco ztratit ji lze snadno a rychle, třeba i po jediném případu, vybudovat ji trvá velmi dlouho.

Jediným východiskem je provést hluboký chirurgický řez a od základu systém soudnictví změnit. Navrhuji provést dvě základní úpravy:

1/ vytvořit poroty soudů Nelze již počítat s tím, že soudce má zdravý rozum a že jeho rozsudek bude spravedlivý ke všem stranám. Ale naštěstí je tomu tak, že ve společnosti jsou stále ještě lidé, kteří se těší úctě a kteří opravdu čestní jsou. Pracují v jiných profesích a namnoze nemají žádné škraloupy politické či mravní. Je třeba obrátit se na ně a ponechat na jejich soudnosti to, na čí straně je právo a kdo si zaslouží trest.

Před procesem se vyberou z rozsáhlejší nabídky losem a budou odměněni tak, aby se nesnažili této občanské povinnosti vyhýbat. Zejména pak je třeba dbát na to, aby v jejich řadách nebyl nikdo s právnickým vzděláním. Pochopitelně také porotce je možné zčásti uplatit a případ Al Caponeho v USA to dokládá, ovšem je to daleko, daleko obtížnější a potažmo i vzácnější.

Namítá se někdy, že v naší společnost tento anglosaský model tradici nemá. Avšak opak je pravdou. Již za Rakouska a pak i za Masarykovy republiky poroty u soudu byly a fungovaly dobře.

2/ vybírat soudce volbami  

Jmenování soudců je asi nejslabším bodem současného stavu. Zde je prostor ke korupci bez omezení, přičemž žádná ze stran vlastně nemá o svém soudci téměř žádné ponětí. Skryt zůstává způsob vzdělání i postoj v komunistické minulosti, až do poslední chvíle nemá nikdo potuchy o tom, zda ho nebude soudit někdo, kdo se tím či oním způsobem podílí na politické moci či kdo je po mravní stránce naprosto rozpadlou osobností; ostatně leckdy občan nezíská tyto informace nikdy.

Kdyby se prováděly volby soudců na všech úrovních, vybírali bychom si je podle jejich životopisů i diskusí s nimi. Vždyť co jiného je systém soudnictví než to, že se v určitém společenství členové dohodnou na někom, kdo je pro všechny hoden důvěry a kdo je podle nich schopen čestně rozhodovat spory mezi nimi. Jiná cesta není. Takový postup by byl kromě toho v souladu s požadavkem na rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, jenž byl vysloven již dávno Aristotelem a jenž byl posléze opakovaným dalšími, mezi nimiž Mentesquieu je asi nejznámější. Vždyť u nás je soudní moc zcela závislá na moci zákonodárné čili mandát vlastně nemá žádný. Jen těžko se tak soudci mohou těšit obecné úctě i bez toho, že se někteří z jejích reprezentantů zapojují do mafiánských spříseženstev.   Zároveň je třeba na pozadí předchozího bodu dodat to, že role soudce je u soudu s porotou pouze moderátorská čili spočívá v udělování slova stranám a zvažování vážnosti námitek či argumentů pro a proti či hodnocení relevance svědků a jejich svědectví.

Bez radikální proměny soudnictví se česká společnost nepohne dál. 

 

Jan Payne

Jan Payne

Jan Payne

etika a politická i obecná filosofie

Jsem neurolog a filosof; filosofii jsem studoval před r. 1989 na bytových seminářích a po r. 1989 na FF i na ETF a na ETF jsem také habilitoval. Profesionálně se zabývám bioetikou coby univerzitní pedagog na 1. LF UK. Publikoval jsem řadu článků i knih: hlavními jsou

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora